Silovým tréninkem k trvalé invaliditě

Jelikož mě už druhým týdnem bolí spodní záda a po ránu vypadám víc jak důchodce co sotva vstane z postele, než silovej sportovec, o tréninku toho aktuálně moc psát asi nebudu. Teda abych to upřesnil, ráno určitě poznáte, že jsem powerlifter, ale hlavně podle pneumatiky kolem břicha, která se mi tam zasekla a těžce se jí zbavuje. Ale abych uklidnil všechny svoje fanynky, zadek si ještě na záchodě utřu, takže to se mnou nebude tak hrozný. Záda rozhejbeme v úterý na masáži, případně později u fyzio a pokračuje se v přípravě.

Větší starost mi teda dělá spíš ten špek, než bolavý záda/kyčle. Od lidí kolem jsem si ale musel vyslechnout, že to bylo jasný, že se mi dřív nebo později něco stane, že zvedám moc těžký váhy, že ve stáří budu invalidní a podobný věci, který mi jsou ale úplně jedno, takže je tak maximálně rád pobavím tím, jak si nemůžu obout boty, protože se neohnu. Beru to prostě jako součást přípravy a nemyslím si, že jde o nějaký vážný zranění, ze kterýho bych se maximálně během pár týdnů nedostal.

Není to sprint a já nikam nespěchám. Sice je mi líto, že do toho nemůžu šlapat na 100%, ale s tím teď bohužel nic neudělám. Respektive dělám všechno proto, aby to bylo zase v pořádku, mohl jsem pokračovat v přípravě a posunul se zase o kousek dál. Kvůli tomu mě David nutí dělat věci jako “poloha nekonečného blaha”, což zní hrozně náramně, ale je to vlastně důmyslné mučení, které jsem asi dostal za trest, že jsem nezvládl trénink podle plánu.

Potrestán jsem byl i v podobě tréninku mobility, což je primárně hrozná nuda a když vás u toho šikanuje trenér, bolí to taky. Ale účel to plní a pomáhá. Bohužel ale ne tolik, aby mě to dalo do pořádku, takže na úterní masáž si asi budu muset vzít pleny, protože očekávám mnohem větší týrání, než tomu bylo doteď. Ale pro maximálky se musí trpět, ne?

Nicméně za nejvíc lichý argument považuji to, že se na mě silový trénink projeví ve stáří. Upřímně v to totiž doufám a věřím, že se to projeví. A věřím, že silový trénink se ve stáří projeví pozitivně a budu na tom mnohem lépe, než lidé, kteří se bojí aby se jim hlavně nic nestalo a proto radši nic nedělají. A určitě na tom budu mnohem lépe než ti, co chodí každý den do hospody a pohyb je pro ně cizí slovo.

I kdyby ale nakonec měli pravdu a skončím se zničenými zády, nebo kyčlemi, stejně budu spokojený. Válet se na gauči a koukat na televizi totiž můžu i potom. Ale spousta lidí, kteří cvičí silově v 60ti,70ti, nebo dokonce i 80ti letech, je myslím dostatečný důkaz pro to, že je to nesmysl, že nemají pravdu a že silový trénink je pro tělo naopak příznivý. Takový člověk totiž určitě nemá problém zvednout se z postele, když je schopen dřepovat se zátěží. A protože také budu dřepovat i v 70ti, moje tělo bude zvyklé na zátěž a já budu víc fit, než moji vrstevníci. A nebo taky ne a budeme na tom stejně, nebo já hůř. I tak ale budu moci vzpomínat, jak jsem zvedal váhy. Takže pro mě není jiná možnost, než do toho jít #doplnejch.