Mára powerlifter

Minulý článek vzbudil hodně emocí, hodně na něj lidi reagovali a mě ty reakce upřímně pobavily. Primárně lidi dráždil ten název. Když řeknu, že jsou powerlifteři lepší, než kulturisti a sdílím to v kulturistický skupině, jak to asi může dopadnout, že? Ale to jsem samozřejmě čekal, takže komentáře, který primárně odsuzovali to, jak jsem článek nazval, ještě jakž takž chápu. Ty ostatní už se chápou hůř, ale možná mi vlezla pizza na mozek, nebo tak něco. Hlavní problém všech ve fitness, kulturistice, nebo i powerliftingu je, že se berou moc vážně. Mají pocit, že trénují jako Arnold Schwarzenegger, pro svůj cíl dělají vše, posilovna je jejich život a jakmile si dají zmrzlinu, týden si to vyčítají, protože snědli nějakou prasárnu, která jim krade progress. Většina si to o sobě myslí a málokdo to opravdu dělá. A pokud má někdo takovej mindset, že je to hrozná dřina a sebeobětování a on samozřejmě všechno tohle dělá, je pro něj skoro urážlivý, když z toho má někdo prdel, trénuje pro zábav

Na internetu a i mimo něj si často dělají kulturisti srandu z powerlifterů, powerlifteři ze strongmanů, strongmani z kalisteniků a všichni z crossfiterů. Hlavní souboj se ale odehrává mezi kulturisty a powerliftery. Kulturisti nadávají, že trojbojaři jsou tlustý a nechutný, ti opětují tím, že jsou kultíci slabý modelky v tangáčích a tak dále. Ale jak to teda je? Který sport je ten správný a ve kterém jsou jen buzíci? Jak už název mého blogu napovídá, budu se klonit na stranu tlustejch a nechutnejch powerlifterů. Ono s mojí formou bych se jinam nemohl přiklonit, i kdybych chtěl. Nebo respektive mohl, ale to bych musel začít držet stravu a shodit vanu, se kterou už jsem si udělal celkem vřelý vztah. A tak jsem se vlastně k powerliftingu dostal. Když jsem byl před víc jak třemi lety vypasenej tak, že jsem byl prakticky jenom velká hrouda tuku, začal jsem cvičit s kulturistou. Shodil jsem nějakých 30kg a dostal se do stavu kdy už vypadám jako normální člověk. To samozřejmě rychle vyvrátí

Jelikož mě už druhým týdnem bolí spodní záda a po ránu vypadám víc jak důchodce co sotva vstane z postele, než silovej sportovec, o tréninku toho aktuálně moc psát asi nebudu. Teda abych to upřesnil, ráno určitě poznáte, že jsem powerlifter, ale hlavně podle pneumatiky kolem břicha, která se mi tam zasekla a těžce se jí zbavuje. Ale abych uklidnil všechny svoje fanynky, zadek si ještě na záchodě utřu, takže to se mnou nebude tak hrozný. Záda rozhejbeme v úterý na masáži, případně později u fyzio a pokračuje se v přípravě. Větší starost mi teda dělá spíš ten špek, než bolavý záda/kyčle. Od lidí kolem jsem si ale musel vyslechnout, že to bylo jasný, že se mi dřív nebo později něco stane, že zvedám moc těžký váhy, že ve stáří budu invalidní a podobný věci, který mi jsou ale úplně jedno, takže je tak maximálně rád pobavím tím, jak si nemůžu obout boty, protože se neohnu. Beru to prostě jako součást přípravy a nemyslím si, že jde o nějaký vážný zranění, ze kterýho bych se maximálně během

Když už chvíli cvičíte a je to na vás aspoň trochu vidět, často se vám stane, že po vás lidi kolem chtějí pomoc s přenášením krabic plných těžkých nesmyslů, stěhováním lednic, odnosu těžkého odpadu a další spoustu věcí, které byste přece jako silnější jedinec měl zbožňovat. Občas máte být dokonce vděční za tu příležitost stát se tažnou mulou, protože to přece máte místo tréninku, ne? Jakmile někdo zmíní, že budeme dělat nějakou činnost místo tréninku, třeba práci na zahradě, nebo podobný nesmysly, musím se dost držet, abych to nějak nekomentoval. Možná pokud bysme pár takových lidí exemplárně potrestali, ostatní by si tyhle řeči odpustili. Ale třeba je to jenom moje lenost a všichni ostatní, co cvičí, rádi tahají těžké krámy ostatních lidí. Bohužel nastala situace, kdy jsem se z nošení věcí nemohl vymluvit a musel jsem svoj i sílu využít. Musel jsem totiž tahat svoje těžký krámy, protože jsem se tenhle víkend stěhoval. Najednou jsem byl jako ten strongman, nebo co to bylo za siláka,

Od mé první soutěže v silovém trojboji uplynul již skoro měsíc a mám za sebou prvních pár týdnů o vysokém počtu opakování a nižších vahách. Musím říct, že se cítím mnohem silnější a i na výkonech je to znát. Sice mi trochu začínají chybět vyšší váhy, ale určitě se brzo dočkám. Začínám si totiž připadat jako nadšený štěňátko, který čeká, než mu páníček hodí míček. V mém případě je páníček trenér a míček jsou maximálky. Nejvíc jsem totiž zvědavej na to, kolik nakonec zvednu, až ten moment přijde a poběžím za míčkem v podobě třeba 200kg dřep. To byl vlastně taky můj první cíl, když jsem přišel za Davidem, abych dřepnul 200kg. V tu chvíli mi to přišlo jako prakticky nemožný, že zrovna já bych takovým způsobem zlepšil svoje výkony. Jinak si o sobě samozřejmě vždy myslím, že jsem skvělej a báječnej. Ale minulý rok v září, než jsem za Davidem přišel, jsem dřepoval nejvíc 130kg. Takže to byl dost vzdálenej cíl, kterej jsem si moc nedokázal představit. Tím spíš mě potěšil páteční trénink, kde

Tenhle týden měl náš tým soustředění a bylo natolik podnětné, že z toho vzniklo i téma na článek, v což jsem tak trochu doufal. No, spíš jsem na to spoléhal, takže kdyby se tam nic zajímavého nedělo, stejně bych z toho musel vytřískat něco ve stylu, jak je skvělé trénovat mezi úspěšnýma závodníkama, jak to člověka motivuje k lepším výkonům, jak je super, když ti trenéři daj připomínky k technice atd. Všechno by to byla pravda, ale v týmu máme i členy, jejichž trénink mě zaujal mnohem víc. Vůbec to není o tom, že by dělali něco špatně, nebo tak něco. To bych si já ze své pozice vůbec nedovolil hodnotit. Ale vždycky mě zaráží, když si lidi berou pásek pomalu už na rozcvičovací série s osou a zjevně je to pro ně nějaká kouzelná věc, se kterou udělaj lepší dřep, nebo nevím. Nejvíc je to samozřejmě vidět v “běžnejch” fitkách, kam primárně nechodí silový sportovci. Tam můžete zahlédnout lidi s páskem, když cvičí biceps a podobný srandy. Myslím si, že brát si opasek i na nízký váhy je spíš

Tak přesně tuhle otázku jsem si musel položit hned, jak jsem dostal tréninkový plán na tento týden. Původně jsem si myslel, že odpověď bude “ano”. Po odcvičení celého týdne musím odpověď přehodnotit na “rozhodně ano”. A myslím, že v následujících minimálně pár týdnech to nebude o moc lepší. Mít v jednom tréninku víc jak 80 opakování na bench, nebo mrtvolu? Zjevně to není problém. Ve finále to pro mě ale bylo lehčí, než jsem původně očekával. Kromě benche, kde jsem si věřil nejvíc a skončil s přepumpovanýma kozama, které by mi záviděla lecjaká kočička z fitka. Bohužel jsem nezvládnul všechna opakování na tlaky hlavou nahoru, z čehož David usoudil, že moje slabina budou vršky prsou. Takže předpokládám, že bude následovat destrukce této svalové partie a s tím spojené problémy s oblékáním košil atd. Kromě bolesti svalů jsem si ale nějakým zázrakem “ublížil” i jinak. Po nekonečných seriích mrtvých tahů jsem ve sprše zjistil, že se mi podařilo rozedřít si holeně i přes podkolenky. Běžná

Správnej powerlifter musí být pořádně pokérovanej. Vědom si této poučky, nechal jsem se již podruhé mučit sadistou se strojkem, od kterého jsem tentokrát jen s velikým přemáháním odcházel s čistým spodním prádlem. Aby mě utěšil, řekl mi, že ještě neskončil a znovu se na mě vyřádí za tři týdny, až budu konečně v pořádku. Každopádně ze skutečnosti, že značná část závodníků z našeho týmu je potetovaná, jsem usoudil, že každá kérka musí přidat minimálně 50kg na dřep. Po té první se mi to nezdálo, ale třeba se podruhé ten efekt konečně projeví. A nebo mi lhali a je to banda trestanců. Ať už je to ale s přímou úměrou čím víc drsnej, tím větší total, jakkoliv, pro mě je nejproblematičtější trénink po tetování. Přece jenom se mám celkem rád a nerad bych chodil na opravu kvůli vypadané barvě, nebo špatnému hojení. Navíc jsem trochu bolestínek a prostě pár dní po tetování je to přinejmenším nepříjemné. David, jako správnej mistr světa v powerliftingu a předseda týmu musí být nejdrsnější a tak

Je to skoro přesně tři roky, co jsem začal se cvičením a tehdy by mě nikdy nenapadlo, že se jednou zúčastním soutěže v silovém trojboji. Vlastně by mě ani nenapadlo, že někdy budu pravidelně cvičit, hlídat si stravu a že budu skoro o 30 kilo lehčí. Teda to s těmi kily jsem si samozřejmě dokázal představit, pouze mě nenapadlo, že to nebude pouze sen, ale opravdu se mi to jednou povede. A jediné proč se mi to povedlo je to, že jsem udělal první krok.  Tehdy jsem si uvědomil, že absolutně nezáleží na tom jak maličký a bezvýznamný ten krok je, ale je to něco konkrétního, něco “hmatatelného”, něco co děláte pro to co chcete. Pokud to opravdu chcete, je potřeba dát věci do pohybu. V mém případě to bylo, když jsem pozdě v noci konečně napsal svému bývalému spolužákovi, jestli by mě trénoval a pomohl mi zhubnout. Byl to úplně malinký krůček na mé další cestě, a i když jsem se toho bál, v tu chvíli stačilo napsat jedinou zprávu. A o to právě jde. Je hezké mít sny, mít cíle a